Národní muzeum, Státní opera a okolí v roce 1924

Výraznou dominantou na jih od Hlavního nádraží je budova Národního muzea. Původně jí sekundovala budova Nového německého divadla (dnes Státní opera). Gradování výšek budov při pohledu z Hooverovy (dnešní Wilsonovy) ulice směrem k budově Národního muzea se považovalo za důležité z estetického hlediska. Bylo však nakonec porušeno nástavbou Federálního shromáždění nad původní budovu Pražské burzy čp. 52.

Národní muzeum a přiléhající Čelakovského sady se nacházejí v katastrálním území Nového Města, kdežto okolí Státní opery i domovní bloky na východ od ulice Škrétova jsou už v katastrálním území Vinohrad.

Národní muzeum

Vnější podoba budovy Národního muzea se od roku 1924 až donedávna příliš nezměnila. Rozpoznat a dohledat se podařilo pouze vybudování podkrovních vestaveb směrem do vnitřních nádvoří, zásah panteonu leteckou pumou při květnovém povstání 1945 a střelecké „úpravy“ sovětskými okupanty v roce 1968, když si budovu spletli s parlamentem. Při stavbě metra a zřizování magistrály v letech 1974-8 byl ještě narušen symetrický „kapkovitý“ půdorys pozemku, na kterém budova stojí. Ve stejné době byly kvůli havarijnímu stavu odstraněny i mohutné vlajkové stožáry a patrně sešrotovány.

V letech 2015 až 2018 proběhla rozsáhlá a velmi důkladná rekonstrukce jak vnitřních prostor, tak i vnějšího vzhledu budovy Muzea. Kromě zakrytí nádvoří a zřízení propojovacího tunelu s budovou bývalého Federálního shromáždění došlo i k pečlivému očištění fasády a restaurování soch a ozdobných prvků. Vytvořeny byly i repliky vlajkových stožárů a nově umístěny do polohy blíže zdi rampy (původně stály na kraji chodníku a doplňovaly kapkovitý půdorysu pozemku).

Teprve při této rekonstrukci byly pozlaceny i střechy zadních věžiček. Při stavbě budovy totiž údajně nebylo dost finančních prostředků na pozlacení všeho. Proto byla pozlacena pouze střecha centrální věže a předních bočních věžiček, které jsou na očích při pohledu z Václavského náměstí.

Podle dostupných informací souvisel charakteristický velmi tmavý vzhled i se záměrným přetřením fasády černou barvou při rekonstrukci v letech 1971-73. Aktuální výrazně světlejší provedení fasády by patrně mělo více odpovídat stavu těsně po postavení budovy v roce 1888 (pro veřejnost otevřena 1891). Blízkost nádraží s parním provozem, všeobecné topení uhlím a i okolní doprava se však musely na světlé fasádě velmi brzy projevit a ztmavit ji už daleko dříve do výrazně tmavšího odstínu.

Státní opera a okolí v roce 1924

Ze dvou domovních bloků tvořících trojúhelník mezi Hlavním nádražím a Vrchlického sady se ze stavu k roku 1924 zachovala pouze budova Nového německého divadla čp. 101 (dnes Státní opera). K té však patřila ještě zahradní restaurace a několik budov zázemí (kotelna, malírna kulis, sklad plakátů) a sklad kulis a dekorací v Rubešově ulici. Před budovou divadla byla zřízena samostatná třetí tramvajová kolej pro odstavení vagonů, které byly nachystané pro zvládnutí náporu cestujících po skončení představení.

Na místě zahradní restaurace byla nejprve postavena budova Pražské burzy čp. 52 (dokončena 1937), která byla následně včleněna do budovy Federálního shromáždění (dokončené 1973, dnes Nová budova Národního muzea).

Kvůli stavbě Federálního shromáždění byla také stržena celá fronta domů do Vinohradské ulice. Hned prvním z těchto domů byl čp. 555 na rohu dnešní Wilsonovy a Vinohradské ulice, ve kterém byla vyhlášená Horova kavárna Elektra. V Rubešově ulici byl stržen výše zmíněný sklad kulis a dekorací (stejné čp. 101 jako samotná budova divadla).

Po určitou dobu zůstaly stát ještě poslední dva činžovní domy na rohu Vinohradské a Rubešovy ulice – čp. 612 a čp. 372. Na ně však přišla řada téměř vzápětí kolem roku 1974, kdy musely ustoupit magistrále.

Na sever od dnešní Státní opery byl druhý z domovních bloků, který na východní straně těsně přiléhal k areálu Hlavního nádraží. Na úplné severní špičce stál dům čp. 94 vystavěný architektem Antonínem Wiehlem a stavitelem Karlem Gemperlem a patrně původně i jim patřící. Dům v neorenesančním slohu měl podobný vzhled jako dosud stojící Wiehlův dům čp. 792 na rohu Václavského náměstí a Vodičkovy ulice, včetně zdobených štítů.

Vedle něj byl méně výstavný dům čp. 95 zajímavý tím, že v jeho dvoře byl nejprve fotoateliér Moment a později půjčovna filmů Tempo-Film. Dům byl v roce 1926 zbourán a na jeho místě začali Josef a Miroslav Sochorovi stavět podle svého vlastního návrhu hotel. Dostal název Wilson (za války Astoria, po roce 1948 Slovan).

Na rohu Hooverovy (dnes Wilsonovy) a Resslovy (dnes Rubešovy) ulice byl další hotel čp. 96 – Park Hotel Terminus (není však jisté, jestli v roce 1924 ještě fungoval).

Všechny tři domy jsou dobře vidět na fotografii Jindřicha Eckerta pořízené kolem roku 1885 z domu čp. 1568 (P4D-fH5847).

Do Rubešovy ulice pak byly ještě dva činžovní domy čp. 97 a 98, z nichž ten blíže k nádraží (čp. 98) byl opatřen věží a charakteristicky doplňoval siluetu tehdejšího pohledu na Hlavní nádraží z místa nad tunelem.

Domovní bloky nad tunelem

Prostřední ulice Rubešova (a její pokračování Londýnská) mají zajímavý důvod vzniku – kopírují totiž přesně trasování prvního vinohradského tunelu. Panovaly totiž (oprávněné) obavy, že by případně přesně nad tunelem stojící domy neměly dostatečně pevné základy (zejména na severní straně u dnešní Vinohradské ulice, kde je tunel opravdu velmi mělce založen). Aby byl prostor nad tunelem chráněn dostatečně zeširoka, mají domy v Londýnské i pro tuto ulici typické předzahrádky.

Právě v Rubešově ulici vyvstaly problémy v souvislosti se stavbou druhého a třetího vinohradského tunelu ve 40. letech 20. století, protože nové tunely musely vést přímo pod nimi. U některých domů se podařilo zpevnit základy pomocí betonové injektáže. Některé však byly rovnou raději strženy – čp. 325 (firma Bosch), či původní čp. 343 „Nad Muzeem“. Ten byl těsně před stavbou druhých dvou tunelů nahrazen dodnes stojící novostavbou, která již s tunely pod základy počítala.

Později byly v těchto místech strženy i všechny zbylé budovy (kromě novostavby čp. 343 „Nad Muzeem“) a na jejich místě vznikl komplex budov Transgasu ve stylu brutalismu, se znovupoužitým čp. 325. A kancelářská budova s prosklenou fasádou. I ta má znovupoužité čp. 365. I budovy Transgasu jsou však už minulostí a na místě právě probíhá nová výstavba.

Na rohu Fochovy (dnes Vinohradské) a Balbínovy ulice byl v roce 1924 uprostřed města stále ještě areál strojírny J. Kameníčka čp. 282 a čp. 1409 (původně továrna Karla Jockela na přesné stroje). Na jejím místě teprve až v roce 1933 vyrostla budova Radiojournalu (dnes Český Rozhlas). Přestože jde o rozsáhlou budovu, tak v podstatě ihned od nastěhování prostory provozně nestačily a tehdejší Čsl. Rozhlas si byl nucen pronajímat kanceláře i v okolních budovách (např. i v domě čp. 325 firmy Bosch). Postupně tak docházelo k vykupování původně činžovních domů v Balbínově a Římské ulici a jejich propojování s hlavní budovou, resp. k jejich nahrazení novostavbami přizpůsobenými pro rozhlasový provoz (studia, garáže, kanceláře).

Druhý blok domů – mezi ulicemi Rubešova, Římská, Škrétova a Vinohradská – byl celý zdemolován kvůli stavbě magistrály, až na rohový dům čp. 494. Několik desetiletí stál tento jediný zbylý dům na rohu Rubešovy a Římské ulice zcela osamocen, aby byl v roce 1999 přesně „obestavěn“ kancelářskou budovou. Přesto byl nakonec i on stržen a po několika letech právě nahrazen novostavbou.

Galerie obrázků

...