Vrchlického sady v roce 1924

Jde o poměrně rozsáhlý park, který byl založen v letech 1876-77 na místě zbouraných hradeb v katastrálním území Nového Města.

Na rozdíl od vídeňské Ringstrasse se v Praze z nejrůznějších důvodů (politických, finančních i kvůli členitosti terénu) nepodařilo zřídit park s promenádou v původním pásu hradeb po celém obvodu města. Park před výpravní budovou Hlavního nádraží však byl největší zelenou plochou vzniklou na ploše bývalého novoměstského opevnění.

Dnešní Vrchlického sady jsou však ukázkou zmaru, který může nějaké místo za sto let postihnout.

Vývoj do roku 1924

Původně šlo o velkoryse založený reprezentativní Městský sad (Stadtpark) s labutím jezírkem, které plnil pětimetrový vodopád, dále s grottou (umělou jeskyní) a vskutku výstavním okrasným záhonem – jak je vidět například na fotografii Jindřicha Eckerta pořízené kolem roku 1885 z domu čp. 1568 (P4D-fH5847) nebo na fotografii Jana Kříženeckého pořízené v roce 1907 přímo z parku (P4D-fH5851).

Náklady na provoz parku musely být značné – jak na údržbu záhonů, tak na hlídače. Objevovaly se i problémy s vandaly. Poškozování stromů a krádeže kytek byly tehdy patrně časté – v archivním fondu magistrátní spisovny jsou dochované složky týkající se těchto přestupků a trestání pachatelů. Přesto se vysokou úroveň parku podařilo udržet až do první světové války. O rok před tím, v roce 1913, došlo ještě k přejmenování na Vrchlického sady.

Během války byly úplně jiné starosti, ale po jejím skončení došlo k obnově parku, i když v trochu méně okázalé podobě. Okolo výše zmíněného záhonu zmizely ozdobné kamenné vázy a další dekorace. V parku už není zmiňován orel, ani liška. V labutím jezírku se místo labutí proháněly kachny – v tisku se už také začínalo nazývat spíš „rybníkem“. Jeho břeh obsadili holubi, kteří se sem slétali na krmení.

I nadále však park zůstával oblíbeným cílem vycházek nejen rodin s dětmi.

Vchod do parku od nádraží

Branka byla při založení parku umístěna přesně na centrální osu původní Barvitiovy budovy. V letech 1901 až 1909 na jejím místě nově postavená Fantova budova měla tuto osu (a hlavní vchod) posunuté o 42 metrů směrem na sever. Branka se tak ocitla mimo osu a celek působil trochu disharmonicky.

Poznámka: Dřevěný stánek „pijárny minerálných vod“ není přímo na ose z toho důvodu, že promenáda v parku a nádražní budova (Barvitiova i Fantova) mají trochu odlišný směr. Ten je dán Washingtonovou (pro promenádu) a Wilsonovou (pro výpravní budovu). S promenádou je rovnoběžná i Opletalova ulice (její malá část je vidět ve spodní části obrázku). Její směr je viditelně šikmý, protože obrázek je vytvořen kolmo na fasádu nádražní budovy.

Potravní daň

Potravní daň (akcíz) byla mezi obyvateli Prahy značně neoblíbená. Doprava zejména potravin dovnitř města podléhala poplatku vybíranému na hranicích tehdejší Prahy výběrčími (bez ohledu na to, zda je přivážel obchodník s úmyslem jejich prodeje, nebo soukromá osoba pro svoji potřebu). Během existence městských hradeb šlo skutečně o neprodyšnou hranici. Po jejich zbourání zůstala potravní čára spíše administrativní hranicí, ale často šlo o fyzické oddělení města od jeho okolí (například plotem nebo mostem). I koňka nebo tramvaj jedoucí z předměstské obce (Karlína, Smíchova, Vinohrad, Žižkova…) do Prahy musela na potravní čáře zastavit, cestující vystoupit a podrobit se kontrole.

Podél dnešní Wilsonovy ulice od Bolzanovy po Václavské náměstí tak byl plot bránící snadnému vstupu do parku a tedy dovnitř Prahy. Průchod byl možný pouze ulicemi Bolzanova, Bredovská (dnes Politických vězňů) a na rohu Václavského náměstí u dnešní Washingtonovy ulice. Na všech třech místech stály domky výběrčích potravní daně. Kromě toho byla ještě i výše zmíněná branka před nádražní budovou, u které byla alespoň malá strážnice.

V roce 1923 se potravní čára posunula daleko za Vrchlického sady na vnější hranici nově vzniklé Velké Prahy, ale plot a domky zůstaly ještě několik let na svém místě. Teprve v souvislosti s celkovou úpravou parku v druhé polovině dvacátých let byly zřízeny další vchody do parku od Hlavního nádraží a byl odstraněn i jeden z už nepotřebných domků výběrčího potravní daně – ten na rohu Václavského náměstí a Washingtonovy ulice. Zbylé dva (v Bredovské a v Bolzanově) byly odstraněny až někdy po roce 1930.

Další vývoj po roce 1924

Dne 4. července 1928 byl slavnostně odhalen pomník presidenta W. Wilsona přímo na ose hlavního vchodu do Fantovy budovy, se dvěma novými přístupovými cestami do parku po jeho stranách. Tím bylo opět dosaženo částečné osové symetrie (jezírko a vodopád byly ponechány i nadále „vyosené“). Patrně v souvislosti s těmito úpravami byl u Bolzanovy ulice postaven dřevěný stánek v rondokubistickém stylu, který tam stojí dodnes.

V roce 1941, konkrétně v noci 12. prosince, byl Wilsonův pomník odstraněn nacisty. Pokoutné noční bourání pomníků nehovoří o velkém sebevědomí okupantů. Vedle trosek pak na vysvětlenou umístili ceduli s textem, že tak bylo učiněno „oficiálně“ na příkaz samotného R. Heydricha. Ten zas netušil, že za pět měsíců bude odstraněn i on (a za bílého dne).

I po druhé světové válce se park na krátko trochu vzpamatoval, jak je vidět opět na stavu záhonu, například na fotografii pořízené v roce 1947 opět přímo z parku (P4D-fH21706).

Celkově však zejména po roce 1948 následoval další úpadek. Na prázdném místě po zbouraném pomníku W. Wilsona proti Fantově budově byl v roce 1960 odhalen pomník Sbratření, resp. jeho kopie.

Zásadní ránu dostal park po roce 1968. V prvé řadě došlo k výrazné redukci plochy parku i počtu stromů – velkou plochu střední části (včetně prostoru původního jezírka) zabírá nová odbavovací hala se stanicí metra. Celá jeho jižní část v podstatě zmizela a je z ní parkoviště. Prostor parku zmenšilo i rozšíření dnešní Wilsonovy ulice kvůli magistrále, která navíc park od východu úplně odřízla od Fantovy budovy. V souvislosti se stavbou nové odbavovací haly musel být výše zmíněný pomník Sbratření dočasně uschován v budově Federálního shromáždění a po dokončení metra přesunut k tramvajové zastávce v Bolzanově ulici, kde stojí dodnes.

Dnešní stav parku

Dnešní stav Vrchlického sadů je naprosto tristní. Očividná je zanedbanost celého parku – opět viz například výše zmíněný „záhon“, který už ani neexistuje. Po dlouhá léta byl navíc doplněný bizarní směsí stavebních buněk. Dnes je zde nevyužívaná asfaltová parkovací plocha.

Cesta od odbavovací haly na stanici tramvaje v Bolzanově ulici je jen pro silné povahy a po setmění vysloveně o strach.

V poslední době proběhly dílčí pokusy o revitalizaci parku. Mezi ty patří obnova dětského hřiště na rohu Opletalovy a Bolzanovy ulice (i když je otázkou, zda je dnes park vhodným místem pro děti). V nedávné době pak byla vytvořena replika pomníku W. Wilsona a nově umístěna přímo v parku, blízko Opletalově ulici.

K tomu, aby se z parku stalo opět oblíbené místo procházek rodin s dětmi, by se toho však musela změnit daleko víc.

Galerie obrázků

...